Zmatení věků

Část první

Ranní rosa zachycená na dlouhých listech husté traviny se třpytila v záři vycházejícího Slunce. Stín vysoké hory n'Gorot již pomalu ustupoval. Obloha byla jasná. Příliš jasná. Východní pohoří jen málokdy zjevilo své bílé ledovcové vrcholy. Temná mračna hnaná silnými severovýchodními větry končila svou pouť právě v těchto místech. A počet dnů kdy bylo možné spatřit nezaměnitelný vrcholek n'Gorot nepřesáhl tucet do roka.

Takové dny byly vzácné a bez výjimky pokaždé horké. Skoro až moc. Ale celoročně neustávající bouřky a dusné podnebí se časem omrzí a den, jako je ten dnešní, byl příjemným zpestřením.

Ranní chladivý vítr vysoušel rosu a pohrával si s trávou na dně malebného údolí při úpatí n'Gorot.

V tento poklidný den, kdy se malá osada v koutu údolí pomalu probouzela se úzkou pěšinou z hor přihnal jezdec. Nesl ho nádherný bělouš s hustou hřívou. Lehce překonal spadané kmeny u lesa a zastavil se uprostřed osady. Tam jezdec seskočil.

Byl to posel. Velice spěšný posel. Prozrazoval to jeho kůň a lehký vak. Jednoduché a účelné obleční však neslo viditelný znak modrého kruhu a bílého štítu. A nositel takového znaku tu nebyl vítán. Jezdec to věděl a choval se proto velice opatrně. Ale také pospíchal.

„Co chceš.“ Hluboký hlas patřil vysokému svalovci se zarostlým obličejem, který se znenadání objevil za jezdcem.

„Musím mluvit s Limajem. Víš kde ho najdu?“ Jezdec mluvil rychle, ale srozumitelně.

„Neznám nikoho s tím jménem.“ Zněla odpověď.

„Mám tohle.“ A posel vytáhl z vaku papír s rudou pečetí.

Svalovec si svitek neochotně vzal. Když však zběžně prohlédl pečeť tvrdost z jeho obličeje zmizela. „Nu dobře.“ Prohlásil dunivě. „Jeď dál až na konec osady a tam se dej vlevo. Pak musíš lesem a když neztratíš pěšinu dorazíš až k horskému srubu. Tam najdeš, koho hledáš.“ Svalovec vrátil poslovi list s pečetí a zase zmizel.

Posel neváhal. Vyšvihl se na svého koně a pobídl ho ke klusu. Jel přesně podle rady, nezabloudil. On nikdy nezabloudil, ale jel pozdě.

Den byl stále mladý. Ranní rosa ještě neopadla, ale tady v kopcích je zvykem vstávat brzy. I Limaj toto pravidlo dodržoval i když se nikdy necítil pravým horalem. Rád také vítal každý východ Slunce a dnes bylo přece tak krásné počasí.

Již hodinu byl na cestě do skal. S sebou si vzal vše potřebné a dokonce i meč, kdyby byla vhodná chvíle si zacvičit. Je to už dlouho co naposledy bojoval o život, ale cvičení uvolňovalo tělo a odpoutávalo mysl. Krásné okolí, divoká příroda a samota mu v tom napomáhali. Proto se také usadil tady v horách vedle n'Gorot. Vedle hory jejíž název znamená ‚bez konce‘. Zřejmě proto, že žádnou vyšší horu nikdo nezná a nikdo také nestanul na jejím vrcholu, který sahá až nad mraky. Často se sám sebe ptával, zda ta hora vůbec nějaký vrchol má.